Sbohem, postýlko

Pomalu se bohužel blíží okamžik, kdy se budeme muset rozloučit s naší postýlkou MiMi. Pavlík roste a roste a postýlka se nedá nafouknout. Škoda. Ani bych před těmi několika měsíci, kdy mi postýlku doporučila „švagrová“, neřekla, že to bude tak strašně praktická věc. Jsem fakt ráda, že jsme si ji mohli půjčit a všem bych ji upřímně doporučila!

A tak si teď lámu hlavu s tím, jestli naše společenské miminko zvládne přechod do postýlky ve svém pokoji. Pokud ne, budeme muset něco vymyslet…A co je u nás jinak nového? Pavlíka rozhodil posun času. Začal se v noci budit v úplně jiných intervalech. Navíc se k tomu přidala kolika, takže si umíte představit, kolik jsme toho asi naspali. Dnes ho ale musím pochválit, nechal mě alespoň trochu dospat ty ztráty z minulých dnů.

Radost nám ale samozřejmě umí udělat i jinak. Začal být hodně komunikativní. Jakmile tatínek přijde z práce, musí mu „povykládat“, jak se celý den měl. To pak nechávám kluky v klidu, aby si mohli popovídat, a já si od našeho náročného miminka zase můžu trochu odpočinout. Pavlík se krásně směje a dokáže už být i vtipný. Například si myslí, že moje zívání v noci je smích, a to se pak uprostřed noci směje na celé kolo.

Děkuji za zapůjčení postýlky MiMi i za přízeň čtenářek a čtenářů. Mějte se krásně!

Vaše Lucka

Těžký návrat

Ten minulý týden se nám vůbec nepovedl, všechno bylo špatně. Po návratu od mých rodičů bohužel Pavlík zapomněl usínat ve své postýlce. Zatímco dřív po chvilce zabral, teď ani náhodou a klidně řve i dvě hodiny a nedá se utišit. V noci vyžaduje navíc další kojení. Takže se snažíme obnovovat dřívější režim a doufáme, že se všechno zase Pavlík zpátky naučí.
A taky doufáme, že nás ještě nějací sousedé budou mít rádi. Když se do toho totiž Pavlík opravdu opře (tak jako v posledních dnech), je slyšet v celém paneláku.

Na Pavlíka čekalo první očkování. Bylo mi ho fakt líto, když plakal při injekci. Tak ho to vyčerpalo, že cestou domů hned usnul, snad na to bolestivé příkoří rychle zapomněl. V ordinaci ho samozřejmě převážili a přeměřili. Má teď rovných 5 kilo a 59 cm, takže pomalu ale jistě budeme opouštět naši postýlku MiMi. Je totiž už velký kluk, který spí ve vlastním pokojíčku.

A není to jen postýlka, co je mu jen tak tak. Když je ve fusaku, tak má co dělat, aby se vešel do kočárku. Zdá se mi, že dochází na slova pana doktora, který nám v prvním týdnu prorokoval, že náš maličký, předčasně narozený Pavlík bude za chvíli chlap jako hora.

Nebezpečně čerstvý vzduch

Na psaní a další aktivity mám opravdu čas, jen když Pavlík usne. Tím spíš, že už Pavlík přestává být miminkem, které spí od kojení ke kojení. Poslední dobou se toho děje čím dál tím víc. U Pavlíka pozorujeme pokroky prakticky každý den. Dokonce se začal usmívat a „povídat“. Krásně se směje hlavně ráno po probuzení.

Také ho konečně začala zajímat hrací deka. Na hračky se sice zatím jenom dívá, občas se do nějaké strefí, ale vydrží si takto „hrát“ dobrých 20 minut. Vždy se mi po několika dnech zdá, že už jsme konečně najeli na nějaký ustálený režim, ale ten se mění zhruba každý týden, kdy je najednou zase všechno jinak. Momentálně to u nás vypadá asi takto: po probuzení dostane Pavlík najíst, pak cvičíme pasení koníčků, chvilku si hraje na dece a pak jde zase spát. A celý cyklus se opakuje, pokud nemáme na programu nějaký výlet nebo návštěvu.

Pokrok jsme zaznamenali i s bolavým bříškem. Prdíky už Pavlíka tolik netrápí, jako asi před dvěma týdny. Zatím ale nepřestávám s kapičkami. Snad už za pár týdnů bude po problémech úplně.
Před několika dny jsme byli navštívit rodiče Pavla. Brala jsem to jako odpočinek, jenže ten se bohužel nekonal. Nápor čerstvého vzduchu Pavlíka tak vyčerpal, že pak řval každé dvě hodiny. Po příjezdu domů se naštěstí hned vzpamatoval a v dobře známé atmosféře najel na svůj klasický režim. Bez jídla vydrží 3 až 4 hodiny, v noci dokonce déle.

Máme za sebou dokonce i první koupání bez pláče, ale jak bylo včera vidět, jednalo se čistě o příslovečnou výjimku potvrzující pravidlo. Od mé kamarádky dostal hračky do vody, tak se těším, až trochu povyroste, že by ho hračky mohly motivovat, aby měl vodu rád.
Teď jsme na návštěvě pro změnu u mých rodičů. Tím pádem jsme zase opustili naši postýlku a já jsem moc zvědavá, jestli se do ní Pavlík ještě po týdnu vejde. Pomalu se Pavlíkovi začíná rýsovat pokojíček. Chtěla bych mu vybrat ještě nějaké samolepky na zeď, ať to tam má útulnější. Tuším, že asi tak za 14 dní už tam bude spinkat ve velké postýlce.

Boj proti bolavému bříšku

Péče o malého Pavlíka je stále poměrně náročná. Moc toho nenaspí a trápí ho prdíky. Tak jsme tento týden vyhlásili boj proti bolavému bříšku. Zkusila jsem nové kapky, které začaly působit někdy v polovině minulého týdne. Od té doby má Pavlík (a my s ním) přece jenom noci o trochu klidnější. Mezi pátou a šestou ranní si ale neodpustí budíček pronikavým křikem.

Ještě že existují víkendy, kdy se všichni tři můžeme válet v posteli podle libosti. Už se dokonce párkrát stalo, že nás Pavlík nechal dospat to, co jsme nestihli během týdne. Nejradši má Pavlík ovšem sobotní dopoledne. Ty jsou už od jeho narození vyhrazené sledování pořadů o motorismu a o autech. To s tátou sedí a ani nedutá.

Minulou sobotu jsme se vypravili na oslavu narozenin tety Jany a svátku sestřenice Elišky. Pavlík celou dobu veškeré dění okolo pozoroval, ani na chvíli oka nezamhouřil. Chtěli jsme ho uspat v autosedačce, ale jen zavřel oči, po pěti minutách byl opět vzhůru. Naštěstí to zaříznul na zpáteční cestě domů, kde jsme ho jen přenesli do postýlky a spal v klidu dál. Pro mě víkend znamenal opravdový odpočinek, na návštěvě si chtěl Pavlíka každý pochovat a vůbec tam měl o zábavu postaráno a já měla volné ruce a mohla vydechnout.

Bohužel se pomalu blíží okamžik, kdy se budeme muset rozloučit s naší postýlkou. Pavlík totiž strašně rychle roste a mně se zdá, že se z něj stává úplný obřík. Odhaduji, že nám postýlka MiMi vydrží snad ještě dva týdny. Pak bude Pavlík muset do klasické dřevěné. Jsem zvědavá, jak se s touto změnou Pavlík a hlavně my vyrovnáme.

Když se Pavlík neprobudí s dobrou náladou, vypadá to u nás zhruba takhle (ovšem bez zvukového efektu...)

Na návštěvě u babičky

Malý řvounek se na chvíli uklidnil, takže se můžu podělit o zážitky z uplynulého týdne, který jsem strávila u rodičů. Moje očekávání se opravdu splnilo a já jsem skutečně – věřte nevěřte – relaxovala! Bohužel ten týden utekl jako voda.

Vrátila jsem se ale úžasně odpočatá a Pavlík přijel taky jako vyměněný. Během týdne se naučil protáhnout intervaly na jídlo po 4 hodinách, takže se i v noci hezky vyspím. Doufám, že mu to vydrží i doma. Kromě toho se začal taky na svět usmívat a broukat si a už to není takové to "ležící" miminko. Vyžaduje čím dál tím víc pozornosti.

Legrační bylo vidět dvouletou neteř, jak se v ní probouzejí pečovatelské sklony. Kromě toho, že byla strážkyně dudlíka, tak taky podávala plínky, mastičky, odnášela věci do koše apod. Dokonce mu půjčila i nějaké hračky. Uvidíme, jak si budou oba rozumět, až trochu Pavlík povyroste.

Pavlík zkusil podruhé koupání v kyblíku a musím říct, že řval rozhodně méně než ve vaničce. Možná to ale nebylo kyblíkem, ale tím, že jsem ho nekoupala já, ale babička. Kyblík jsme zatím nechali u našich, ale pokud by vanička dělala zase problémy, přivezeme si ho domů.

Co nám ale hodně chybělo, byla postýlka. Podložení matrace, aby spinkal na nakloněné rovině, nebyl až takový problém. Spíš tu houpací funkci jsme postrádali. Hlavně od okamžiku, kdy Pavlík trpěl asi třídenní bolestí bříška. Doma ho chvilku pohoupám a hned ho to uklidní. Doufám, že ještě alespoň měsíc budeme moci využívat výhody "naší" postýlky. Pavlík totiž dost roste a připadá mi v porovnání s ostatními dětmi větší.

A taky má dost dobré hlasivky a umí to pořádně rozbalit, jak je vidět na fotce :-) Ani není potřeba zvukový záznam.

Všude dobře, doma nejhůř

Soužitím s naším Pavlíkem už dostává jakés takés pravidla. Hlavně večer musím prcka pochválit. Usíná téměř na požádání. V noci je to střídavé, statisticky vzato – každá druhá noc je špatná, tedy, že se Pavlík budík a pláče. Přes den to více méně jde.

Každopádně se nám osvědčil pobyt ve větší společnosti. Třeba předevčírem jsem byla s Pavlíkem vyzvednout oblečky u kamarádky a pak na návštěvě u druhé a Pavlík za celou dobu ani nehlesl, jenom spal. Za to jen jsme se přiblížili k domovu, tak spustil. Začínám ho podezřívat, že rozpozná asfalt u nás před domem a v hlavičce mu spustí budík, že je opět čas řvát!

Aby toho nebylo málo, ztratili jsme Pavlíkova oblíbeného dudlíka. Naštěstí babička a děda sehnali ten samý a doručí nám ho. Modlím se, aby to bylo co nejrychleji, protože včelka není holt oslík, nebo alespoň tak dobře nechutná.

Postýlku MiMi si užívám čím dál víc. Už proto, že začínám přemýšlet, jak to budeme dělat, až nám Pavlík z postýlky vyroste a my ho budeme muset mít v klasické dřevěné, kterou už nebudu moct přemísťovat, kam potřebuji a která vůbec nehoupe.

Vlastně si to můžu záhy vyzkoušet, jedeme teď na několik dní k našim. Moc se těším, že se mi uvolní ruce a pravděpodobně nebudu mít příští týden o čem psát, protože neplánuji dělat vůbec nic... Snad se mi to podaří a zbyde čas na knížku, kterou mi doporučila čtenářka na blogu a kterou jsem si půjčila od kamarádky.

Roste jako z vody

Další týden je pryč a já mám pocit, jako by to bylo jen pár dnů. Hrozné, jak to letí. Tak třeba máme konečně za sebou šestinedělí. Zkušení rodičové nám celou dobu prorokovali, že po šesti týdnech se všechno zlomí a my budeme mít hodné miminko. Jak tak nad tím přemýšlím, měli nejspíš pravdu. Teda pokud to není tím, že jsem už z toho křiku částečně ohluchla nebo že Pavlík snížil volume. Každopádně se už začíná usmívat, pozoruje hračky a vůbec dělá strašné pokroky, aspoň v našich očích.

Víkendová oslava se vydařila. Hlavně díky jedné Pavlíkově sestřenici, která se ochotně ujala role podavačky a strážkyně dudlíka, díky Eliško!

V týdnu jsme vyrazili na pravidelnou prohlídku. Pan doktor Pavlíka změřil a konstatoval, že se zvětšil za 2 týdny o 3 cm. Tak nevím, nevím, jak dlouho se nám ten náš „dlouhán“ do postýlky MiMi ještě vejde.

Teď se docela těším na víkend, kdy nás čeká stavění nábytku do dětského pokojíku a tak nějak potají doufám, že se konečně definitivně dovybalíme!

Babiččin andílek

Tentokrát budu stručnější, něco na mě leze. Nedá se nic dělat, léto je pryč a podzim je tu!

V týdnu jsme měli s Pavlíkem malou premiéru. Poprvé jsem byla od malého na tři hodiny pryč. Pohlídala babička. Je to k neuvěření, ale z našeho křiklouna se mávnutím kouzelného proutku na ony tři hodiny stal andílek, který tu celou dobu v kuse prospal. Bohužel nám teď nikdo nevěří, jak moc si s ním vytrpíme.

První prohlídka kyčlí dopadla v pořádku. Akorát se mi zdá, že mu z toho věčného řevu vylézá pupík a bojím se, aby neměl kýlu. Ale to se ještě může srovnat,

O víkendu se chystáme na oslavu narozenin Pavlíkovy dvouleté sestřenice. Těším se na to, že si ho tam všichni budou chtít pochovat a já se konečně po dlouhé době stihnu v klidu najíst. To se mi totiž při jeho nespavém režimu moc nedaří.

Postýlka MiMi je v permanenci 24 hodin denně. Pavlík se do ní pořád krásně vejde, jen bych potřebovala přidat nějaký pedál na houpání. Fakt jsem si na ni strašně zvykla a vůbec si nedokážu představit, že bude mít klasickou dřevěnou. Neexistuje něco jako druhapostylka.cz?

Čekání na hodného Pavlíka

Jak jsem avizovala minulý týden, dost jsem se těšila na kontrolu u našeho pana doktora. Pavlík sice přibírá, ale poznámce pana doktora, že z něj bude chlap jako hora, se mi zatím nějak nechce moc věřit. Má totiž v necelém měsíci 51 cm a 3,6 kg. Bohužel se Pavlík zcela nezbavil žloutenky. Pan doktor v tom vidí příčinu hysterických pláčů, které se s ním stále užíváme. Ale aspoň máme naději, že až žloutenka zmizí, Pavlík bude opět hodné miminko. Zatím nezbývá než čekat.

Velmi náročným úkonem je proto hlavně uspávání. Sice se ho vždy snažím před usnutím nechovat, ale jakmile začne nabírat, tak ho vezmu do náruče, aby nebudil Pavla. Jenže to se mu spolehlivě zdaří téměř pokaždé. A když už si myslím, že usnul, tak na mě mrkne jedním okem, usměje se a užívá si dál náruče, prevít malinký!

Při návštěvě u mých rodičů jsme testovali spaní ve velké klasické postýlce, kterou tam naši mají ještě po mně. Po čtyřech dnech jsem byla zralá na masáž zad, jak jsem se musela pořád sklánět. Zlatá naše postýlka MiMi! Snad nám vydrží co nejdéle, což se snad dá s trochou dobré vůle u Pavlíkových současných rozměrů předpokládat. Aktuálně totiž jeho největší zábava v postýlce spočívá v plivání dudlíku, který když narazí do stěny postýlky, vydává zajímavé zvuky. Bez postýlky by měl s touto legrací utrum.

Poslední dobou se také snažím, co to jde, chodit mezi lidi, abych se dostala ven. Nikdy bych předtím neřekla, že na mateřské bude takový fofr – od té doby, co jsem s Pavlíkem doma, mi přijde, že vůbec nic nestíhám. Do toho ještě všechno to vybalování, které probíhá pomaleji, než jsem předpokládala. Snad už aspoň příští týden budu moct ukázat fotku Pavlíkova nového pokojíčku.

Vyměněné miminko

Během uplynulého týdne nám snad někdo Pavlíka vyměnil. Z našeho hodného miminka se stal neskutečně hlasitý křikloun. Z nějaké nevysvětlitelné zlomyslnosti se navíc s největší intenzitou projevuje večer před usnutím a pak nad ránem. V těchto chvílích vůbec netuším, jak ho „opravit“. Zbývá jen doufat, že se malá miminka mění ze dne na den a z týdne na týden a že ho to přejde.

V kritických chvílích je k nezaplacení postýlka MiMi. Dá se s ní totiž všemožně popojíždět a drncat nahoru dolu, ze strany na stranu. Čím víc se s postýlkou drncá, tím rychleji usíná. Ideálně v kombinaci s nějakým monotónním zvukem – například vrtačkou nebo zvukem auta. Zjistili jsme, že momentálně je pro něj cestování autem to nejlepší, co může být.

Pozitivní zpráva je, že už máme stěhování za sebou. Přesněji řečeno jsme kompletně přestěhovaní, ale ještě nás čeká vyklízení tašek, montáž nábytku a další zařizování nového bytu. Bohužel toho s Pavlíkem moc nezvládneme, stíháme to hlavně v intervalech, ve kterých spí. Fotka spícího Pavlíka je právě ze stěhování. Usnul na podlaze dříve, než stěhováci stačili dovézt postýlku MiMi.

Momentálně trávíme pár dní u mých rodičů. Babička s dědou ho vlastně vidí poprvé naživo, ne jen na fotkách. Dá se říct, že to u prarodičů bude mít určitě dobré – je to totiž prvním klukem po dlouhé době v naší části rodiny.

Až se vrátíme, čeká nás návštěva našeho pana doktora. Docela jsem zvědavá kolik přibral. Ale o tom až příště!

Postýlka je super

Kvůli Pavlíkově žloutence jsem se trochu bála, že nás z porodnice jen tak nepustí, ale naštěstí bylo vše opět jinak. Čtvrtý den od porodu nás mohl Pavel vyzvednout a odvézt. Cestou domů jsme se ještě stavili na skok v novém bytě, ale tam zatím vládnou řemeslníci a na přestěhování to momentálně opravdu není. Snad bychom mohli v novém bydlet tak v polovině srpna – no, uvidíme.

Domů jsme dorazili ještě půl hodiny před postýlkou. Kvůli předčasnému porodu jsme ji totiž neměli doma předem. Ale načasování zvládl řidič perfektně, děkujeme! Postýlka MiMi se od začátku osvědčila a je úplně super. V našem momentálním pidibytě je prostě k nezaplacení. Vůbec si nedovedu představit, že bychom teď měli klasickou dřevěnou postýlku. Sice s MiMi postýlkou najedeme u všeho všudy asi 6 metrů denně, ale i tak mi pohyb s postýlkou dost usnadňuje život. A chválu nepěju jenom já, líbila se i všem z rodiny, kteří nás už stihli navštívit. Dokonce nás za ni pochválil i náš pan doktor, ocenil především nastavitelný sklon vaničky, ve které Pavlík leží. Dokonce se ptal, kde se dá sehnat...

První den a vlastně celý víkend jsme se na malého dívali jak na televizi a přišlo nám neuvěřitelné, že se „něco takového“ vůbec vejde do břicha. Zatím je vše nové a připadá mi, že se všechno mění ze dne na den. Stačili jsme vypozorovat jen málo pravidel. Třeba to, že když má Pavlík hlad, tak vříská. Proto se ho vždycky snažím o pár minut předběhnout a probudit se dřív než začne. První dny a hlavně noci byly totiž opravdu pro všechny fakt náročné.

Momentálně se Pavlík v noci budí dvakrát. Velký Pavel se tím pádem moc nevyspí, ale věřím tomu, že je to jenom otázka času a naučí se jeho pláč ignorovat. O tom mě přesvědčují moje kamarádky. Výhoda je v tom všem, že aspoň kojím – „příprava“ jídla nezabere moc času.
Jinak mi Pavel s malým pomáhá, jak může. Obléká a hlídá po jídle odříhnutí. Pomoc nabízeli taky rodiče, ale zatím se mi s malým nechce moc cestovat. Uvidíme, co budu říkat tak za měsíc…

Pavlík je na světě

Jmenuji se Lucka a před několika dny se mi narodil Pavlík, moje první miminko. Na porod, ani na život s miminkem jsem se nijak zvlášť dopředu nepřipravovala. Stejně tak to bylo s postýlkou MiMi, kterou mám teď příležitost testovat a na blogu dát světu vědět, jestli opravdu stojí za to.

Otěhotnět se mi podařilo s nadcházející „třicítkou“, což je dle mého odhadu v podstatě současný statistický průměr. Moje těhotenství můžu rozdělit na dvě půlky. První a nekomplikovaná trvala 20 týdnů. Pak mi ale lékař zjistil závažný problém – zkracující se děložní čípek. Ze dne na den jsem zalehla a několik týdnů prakticky nevylezla z postele. Opravdu jsem se bála, abych miminko v pořádku donosila. Naštěstí se mi podařilo v práci (jsem zaměstnaná na technickém oddělení u telefonního operátora) vybojovat tzv. „home office“, takže jsem s nohama nahoře mohla připravit předání mých úkolů a povinností kolegovi. Vstávala jsem opravdu jen v nejnutnějších případech. Veškerý normální život, koníčky, společnost atd. bylo pryč. I na této situaci můžu najít pozitiva, například jsem objevila nákupy potravin přes internet a další on-line vymoženosti dnešní doby. Naštěstí se můj stav zlepšil. Po dvou měsících jsem už bez větších obav zastala domácí práce a mohla se v rozumné míře pohybovat i venku. Tím, že jsem ale nebyla na nemocenské, musela jsem se před nástupem na mateřskou vrátit na několik dní do práce. Nijak negativně se to neprojevilo a já mohla v klidu kapitolu práce na několik měsíců uzavřít.

Čekali jsme, že se miminko narodí dříve, ale nakonec to byl větší fofr, než jsme si dokázali představit. Předpokládali jsme, že se stihneme přestěhovat do většího bytu, což se nepodařilo. V termínu 37+5 pro mě přijela sanitka, hned po příjmu jsem šla na sál a za necelou hodinu a půl byl malý na světě. Mezi kontrakcemi jsem měla nahlásit jména. Měli jsme sice připraveno více variant pro obě pohlaví (nevěděli jsme, co se narodí), ale v bolestech ze mě vypadlo pouze: Klára a Pavel (po tátovi).

Podle informací od paní matrikářky lze jméno bez problémů do druhého dne změnit, tak jsme mohli přemýšlet o dalších připravených variantách. Jenže jméno se osvědčilo. Velký Pavel sice ještě vyhlásil mezi kamarády esemeskové hlasování o jméně našeho maličkého, ale navzdory výsledkům (vyhrálo jméno Martin) nakonec Pavel rozhodl, že Pavlík je fajn a tak mu jméno už snad zůstane...
Čtvrtý den po porodu dostal Pavlík žloutenku, takže musel být lampou a já byla na pokoji sama. Doufám, že se brzo zlepší a že nás oba pustí doma. Čeká nás sice to stěhování, ale už se domů stejně moc těším!