Čekání na hodného Pavlíka

Jak jsem avizovala minulý týden, dost jsem se těšila na kontrolu u našeho pana doktora. Pavlík sice přibírá, ale poznámce pana doktora, že z něj bude chlap jako hora, se mi zatím nějak nechce moc věřit. Má totiž v necelém měsíci 51 cm a 3,6 kg. Bohužel se Pavlík zcela nezbavil žloutenky. Pan doktor v tom vidí příčinu hysterických pláčů, které se s ním stále užíváme. Ale aspoň máme naději, že až žloutenka zmizí, Pavlík bude opět hodné miminko. Zatím nezbývá než čekat.

Velmi náročným úkonem je proto hlavně uspávání. Sice se ho vždy snažím před usnutím nechovat, ale jakmile začne nabírat, tak ho vezmu do náruče, aby nebudil Pavla. Jenže to se mu spolehlivě zdaří téměř pokaždé. A když už si myslím, že usnul, tak na mě mrkne jedním okem, usměje se a užívá si dál náruče, prevít malinký!

Při návštěvě u mých rodičů jsme testovali spaní ve velké klasické postýlce, kterou tam naši mají ještě po mně. Po čtyřech dnech jsem byla zralá na masáž zad, jak jsem se musela pořád sklánět. Zlatá naše postýlka MiMi! Snad nám vydrží co nejdéle, což se snad dá s trochou dobré vůle u Pavlíkových současných rozměrů předpokládat. Aktuálně totiž jeho největší zábava v postýlce spočívá v plivání dudlíku, který když narazí do stěny postýlky, vydává zajímavé zvuky. Bez postýlky by měl s touto legrací utrum.

Poslední dobou se také snažím, co to jde, chodit mezi lidi, abych se dostala ven. Nikdy bych předtím neřekla, že na mateřské bude takový fofr – od té doby, co jsem s Pavlíkem doma, mi přijde, že vůbec nic nestíhám. Do toho ještě všechno to vybalování, které probíhá pomaleji, než jsem předpokládala. Snad už aspoň příští týden budu moct ukázat fotku Pavlíkova nového pokojíčku.

Vyměněné miminko

Během uplynulého týdne nám snad někdo Pavlíka vyměnil. Z našeho hodného miminka se stal neskutečně hlasitý křikloun. Z nějaké nevysvětlitelné zlomyslnosti se navíc s největší intenzitou projevuje večer před usnutím a pak nad ránem. V těchto chvílích vůbec netuším, jak ho „opravit“. Zbývá jen doufat, že se malá miminka mění ze dne na den a z týdne na týden a že ho to přejde.

V kritických chvílích je k nezaplacení postýlka MiMi. Dá se s ní totiž všemožně popojíždět a drncat nahoru dolu, ze strany na stranu. Čím víc se s postýlkou drncá, tím rychleji usíná. Ideálně v kombinaci s nějakým monotónním zvukem – například vrtačkou nebo zvukem auta. Zjistili jsme, že momentálně je pro něj cestování autem to nejlepší, co může být.

Pozitivní zpráva je, že už máme stěhování za sebou. Přesněji řečeno jsme kompletně přestěhovaní, ale ještě nás čeká vyklízení tašek, montáž nábytku a další zařizování nového bytu. Bohužel toho s Pavlíkem moc nezvládneme, stíháme to hlavně v intervalech, ve kterých spí. Fotka spícího Pavlíka je právě ze stěhování. Usnul na podlaze dříve, než stěhováci stačili dovézt postýlku MiMi.

Momentálně trávíme pár dní u mých rodičů. Babička s dědou ho vlastně vidí poprvé naživo, ne jen na fotkách. Dá se říct, že to u prarodičů bude mít určitě dobré – je to totiž prvním klukem po dlouhé době v naší části rodiny.

Až se vrátíme, čeká nás návštěva našeho pana doktora. Docela jsem zvědavá kolik přibral. Ale o tom až příště!

Postýlka je super

Kvůli Pavlíkově žloutence jsem se trochu bála, že nás z porodnice jen tak nepustí, ale naštěstí bylo vše opět jinak. Čtvrtý den od porodu nás mohl Pavel vyzvednout a odvézt. Cestou domů jsme se ještě stavili na skok v novém bytě, ale tam zatím vládnou řemeslníci a na přestěhování to momentálně opravdu není. Snad bychom mohli v novém bydlet tak v polovině srpna – no, uvidíme.

Domů jsme dorazili ještě půl hodiny před postýlkou. Kvůli předčasnému porodu jsme ji totiž neměli doma předem. Ale načasování zvládl řidič perfektně, děkujeme! Postýlka MiMi se od začátku osvědčila a je úplně super. V našem momentálním pidibytě je prostě k nezaplacení. Vůbec si nedovedu představit, že bychom teď měli klasickou dřevěnou postýlku. Sice s MiMi postýlkou najedeme u všeho všudy asi 6 metrů denně, ale i tak mi pohyb s postýlkou dost usnadňuje život. A chválu nepěju jenom já, líbila se i všem z rodiny, kteří nás už stihli navštívit. Dokonce nás za ni pochválil i náš pan doktor, ocenil především nastavitelný sklon vaničky, ve které Pavlík leží. Dokonce se ptal, kde se dá sehnat...

První den a vlastně celý víkend jsme se na malého dívali jak na televizi a přišlo nám neuvěřitelné, že se „něco takového“ vůbec vejde do břicha. Zatím je vše nové a připadá mi, že se všechno mění ze dne na den. Stačili jsme vypozorovat jen málo pravidel. Třeba to, že když má Pavlík hlad, tak vříská. Proto se ho vždycky snažím o pár minut předběhnout a probudit se dřív než začne. První dny a hlavně noci byly totiž opravdu pro všechny fakt náročné.

Momentálně se Pavlík v noci budí dvakrát. Velký Pavel se tím pádem moc nevyspí, ale věřím tomu, že je to jenom otázka času a naučí se jeho pláč ignorovat. O tom mě přesvědčují moje kamarádky. Výhoda je v tom všem, že aspoň kojím – „příprava“ jídla nezabere moc času.
Jinak mi Pavel s malým pomáhá, jak může. Obléká a hlídá po jídle odříhnutí. Pomoc nabízeli taky rodiče, ale zatím se mi s malým nechce moc cestovat. Uvidíme, co budu říkat tak za měsíc…

Pavlík je na světě

Jmenuji se Lucka a před několika dny se mi narodil Pavlík, moje první miminko. Na porod, ani na život s miminkem jsem se nijak zvlášť dopředu nepřipravovala. Stejně tak to bylo s postýlkou MiMi, kterou mám teď příležitost testovat a na blogu dát světu vědět, jestli opravdu stojí za to.

Otěhotnět se mi podařilo s nadcházející „třicítkou“, což je dle mého odhadu v podstatě současný statistický průměr. Moje těhotenství můžu rozdělit na dvě půlky. První a nekomplikovaná trvala 20 týdnů. Pak mi ale lékař zjistil závažný problém – zkracující se děložní čípek. Ze dne na den jsem zalehla a několik týdnů prakticky nevylezla z postele. Opravdu jsem se bála, abych miminko v pořádku donosila. Naštěstí se mi podařilo v práci (jsem zaměstnaná na technickém oddělení u telefonního operátora) vybojovat tzv. „home office“, takže jsem s nohama nahoře mohla připravit předání mých úkolů a povinností kolegovi. Vstávala jsem opravdu jen v nejnutnějších případech. Veškerý normální život, koníčky, společnost atd. bylo pryč. I na této situaci můžu najít pozitiva, například jsem objevila nákupy potravin přes internet a další on-line vymoženosti dnešní doby. Naštěstí se můj stav zlepšil. Po dvou měsících jsem už bez větších obav zastala domácí práce a mohla se v rozumné míře pohybovat i venku. Tím, že jsem ale nebyla na nemocenské, musela jsem se před nástupem na mateřskou vrátit na několik dní do práce. Nijak negativně se to neprojevilo a já mohla v klidu kapitolu práce na několik měsíců uzavřít.

Čekali jsme, že se miminko narodí dříve, ale nakonec to byl větší fofr, než jsme si dokázali představit. Předpokládali jsme, že se stihneme přestěhovat do většího bytu, což se nepodařilo. V termínu 37+5 pro mě přijela sanitka, hned po příjmu jsem šla na sál a za necelou hodinu a půl byl malý na světě. Mezi kontrakcemi jsem měla nahlásit jména. Měli jsme sice připraveno více variant pro obě pohlaví (nevěděli jsme, co se narodí), ale v bolestech ze mě vypadlo pouze: Klára a Pavel (po tátovi).

Podle informací od paní matrikářky lze jméno bez problémů do druhého dne změnit, tak jsme mohli přemýšlet o dalších připravených variantách. Jenže jméno se osvědčilo. Velký Pavel sice ještě vyhlásil mezi kamarády esemeskové hlasování o jméně našeho maličkého, ale navzdory výsledkům (vyhrálo jméno Martin) nakonec Pavel rozhodl, že Pavlík je fajn a tak mu jméno už snad zůstane...
Čtvrtý den po porodu dostal Pavlík žloutenku, takže musel být lampou a já byla na pokoji sama. Doufám, že se brzo zlepší a že nás oba pustí doma. Čeká nás sice to stěhování, ale už se domů stejně moc těším!